Ačkoliv jsem se hudbě v dětství bránil ze všech sil a cokoli, co jen vzdáleně připomínalo klavírní dril, považoval za muka a hlubokou nespravedlnost, svět tónů si mě našel sám. Jeho poznávání, zkoumání a přetavování do notového zápisu – pochopitelně jen v soukromí a beze svědků, neboť jsem se za to velmi styděl – se pro mě stalo stejně přirozené jako běhat za balónem, ujíždět na kole do přírody nebo na posezení spráskat krabici kostkového cukru.

Pár let trvalo, než jsem pochopil, že hudba, kterou neustále slyším a jíž si krátím dlouhé chvíle v kostele či ve škole, je darem od Pánaboha. Pak už jsem rezignoval a hudbu do svého života pustil oficiálně.

V získávání hudební představivosti pro mě byly paradoxně největším přínosem obtížné roky na konzervatoři, kdy jsem většinu studia kvůli přetrvávajícím zánětům šlach hrál jen s obtížemi a varhanní skladby se učil výhradně vizuálně. Nedoporučuji, ale hudební i životní zkušenost to byla velmi cenná.